Česká společnost LIGLASS TRADING CZ, s.r.o. zvítězila v Kyrgyzstánu ve veřejné soutěži na stavbu několika hydroelektráren v celkovém objemu necelých 12 miliard korun. Nevíme, co všechno o přidělení této obří zakázky neznámé české společnosti rozhodovalo. Nevíme ani, zda a jak si jí kyrgyzský stát prověřil. Nicméně firma samotná, její historie a chování v poslední době rozhodně vzbuzují značné pochybnosti.
Na tomto místě zcela pomiňme, kdo a jak se za společnost přimlouval. Zaměřme se jen na do očí bijící podezřelá fakta a podivnosti celého příběhu a z toho vyplývající rizika. Mnoho z nich přitom bylo možno zjistit bez velkého úsilí ve veřejných zdrojích.
Předně jde o velikost a historii samotné společnosti – malé „eseróčko“ zařazené v kategorii zaměstnanců do pěti, jenž za poslední dva roky nezveřejnilo účetní závěrky. V posledním dostupném roce 2014 společnost vykázala ztrátu převyšující milion korun při tržbách 345 tisíc korun. Zjevně tedy nicotná podnikatelská činnost s naprosto nicotnými hospodářskými výsledky, vše bez relevantní a transparentní historie. Firma se dříve zaměřovala na oblast sklářství, v současné době má v obchodním rejstříku zapsány toliko všeobjímající a nicneříkající výrobu, obchod a služby a pronájem nemovitostí. O energetice ani zmínka. Sídlo má dodnes v polorozpadlém areálu bývalých skláren na severočeském venkově.
Společnost na svém webu nepravdivě uváděla své předchozí reference z výstavby hydroelektráren. Ty kvapně odstranila až po jejich zpochybnění šťouravými novináři. Její zástupci v současnosti vše obhajují s tím, že se v jejím případě jedná o manažerskou firmu, která bude projekt pouze řídit a koordinovat. Navíc, že se údajně nejedná pouze o ní, ale celou skupinu společností pod vedením jediného vlastníka Michaela Smelíka. Ty ostatní subjekty prý vším potřebným, včetně příslušných referencí a zkušeností, disponují.
Právě Smelík byl však donedávna vlastníkem jiné sesterské společnosti ze „skupiny“, LIGLASS, a.s. Tu přivedl do insolvence s dluhy zhruba 170 milionů korun a následně převedl na svého bratra.
Firma rovněž úzkostlivě tají údajné investory celého projektu. A v neposlední řadě – existují u ní vazby z minulosti, které vedou k problematickým solárním projektům v čele s reputačně rizikovou osobou Iva Rittiga.
Obzvláště při takto velkých a dlouhodobých kontraktech je přitom, víc než kdy jindy, určitě namístě, předem provést hloubkovou prověrku vybraného dodavatele. Zaměřit se zejména na jeho historii, reference, relevantní hospodářské výsledky, transparentnost, celkovou reputaci a vlastnické vztahy. Zájmu nesmí uniknout samozřejmě žádná z klíčových osob, které firmu reprezentují nebo přímo či nepřímo ovládají.
Žádoucí je to zejména z důvodu, aby se touto cestou potvrdila určitá vyšší míra schopnosti a připravenosti obchodních partnerů plně dostát svým závazkům. A tím minimalizovat budoucí nepříjemná překvapení. Například, že se u rozdělaného projektu nezadrhne jeho financování, dodavatel či jeho vlastník neskončí v insolvenci nebo neoborná realizace nezpůsobí vážnou havárii, která může ohrozit životy nebo nenávratně poškodit životní prostředí.
V rámci řádné správy svěřených hodnot každého zodpovědného podnikání je vždy bezpodmínečně nutné takováto potenciální rizika umět kvalifikovaně řídit. Bez jejich identifikace ovšem o řízení mluvit nelze. V dané situaci je to (naštěstí) záležitost kompetentních kyrgyzských úřadů. Případ však může dokonale posloužit jako učebnicový příklad, proč prověřovat dodavatele.